Hrad Skála
Hrad Skála stával na posledních dvou výstupcích táhlého hřebenu mezi vesnicemi Radkovicemi a Zálesím nad Horšickým potokem. Horní hrad, chráněný kruhovitým valem, se skládal ze dvou částí. Za malým předhradím stávala čtverhranná věž, za ní byla do skály vytesána brána, na kterou navazovala obytná budova v podobě dvou věžovitých křídel. Mezi nimi stával palác. Z těchto staveb se nezachovalo téměř nic. Dolní hrad byl postaven na nedalekém východně položeném skalisku. Skládal se ze čtverhranné věže, za níž bylo samotné obehnané rozlehlé nádvoří s obytnou budovou. I z nich jsou dnes sotva znatelné zbytky zdí. Tento nižší trakt byl pravděpodobně obydlím čeledi a sloužil jako ochrana pro horní hrad, sídlo majitele. Na severní straně obou částí hradu je dnes už téměř neznatelný příkop.
Hrad Skála byl založen na počátku 14. století, když Děpold ze Zbiroha či z Rýzmberka rozdělil r. 1282 svůj majetek mezi svých šest synů. Z nich Vilém si uprostřed svého dílu postavil před r. 1318 hrad. Vilém se sice připomíná již r. 1287, ale teprve v r. 1318 se píše ze Skály. To je také první zpráva o hradu. Vilém ze Skály získal před r. 1342 Švihov a stal se předkem významného rodu Švihovských z Rýzmberka. Vilémovi synové Půta, Břeněk a Vilém vystupují v českém politické dění koncem 14. a na počátku 15. století jako odpůrci krále Václava IV. a straníci Zikmundovi. Půta zemřel v r. 1399; pravděpodobně zahynul při obléhání Skály, když královské vojsko přitáhlo k hradu i s dělem. Je to prvá zpráva o použití střelné zbraně u nás. Po Půtovi držel hrad jeho bratr Břeněk; v r. 1402 byla Skála opět obléhána královským vojskem. Tehdy totiž Zikmund zajal v Králově dvoře u Berouna svého bratra Václava IV. a táhl proti jeho stoupencům. Naopak zase královské vojsko pod vedením Petra Zmrzlíka ze Svojšína se snažilo zmocnit hradů Václavových nepřátel, a proto obléhalo Skálu, ale bez výsledku. Břeňkův syn Půta který po otcově smrti (1407) zdědil Skálu, vystupoval vůči Václavovi IV. rovněž nepřátelsky, ale byl r. 1413 v Praze zavražděn z neznámého důvodu Janem Městeckým z Opočna. Z králova příkazu oblehl pak Skálu, kterou hájil purkrabí Přibíb z Tukleb, Hájek z Hodětína. Obležení trvalo od června až do října 1413, ale není známo, zda byl hrad dobyt.
Po Půtově smrti zdědili rodový hrad jeho bratři Jan a Vilém mladší. Nesídlili však na něm, neboť Vilém držel Švihov a Jan Rábí. Za husitství stáli oba bratři na straně Zikmunda a Říma. Za to jim Zikmund zastavil část statků kladrubského kláštera, zejména městečko Přeštice. Po dobytí Švihova r. 1425 husity pobýval sice Vilém jistou dobu na Skále, ale jakmile byl Švihov opraven, opět se sem vrátil. Na opuštěné Skále se usadil jakýsi loupeživý rytíř neznámého jména. Proto Hynek Krušina ze Švamberka a Hanuš z Kolovrat hrad oblehli, posádku na místě oběsili a rytíře odvedli do vězení. Švihovští hrad Skálu opravili a až do r. 1505 zde bydlel správce statku. Nejvýznačnějším a nejmocnějším členem rodu Švihovských z Rýzmbekra byl Půta, který zdědil rozsáhlé statky po svém otci Břeňkovi (syn Jana) i po strýci Vilémovi mladším. Byl členem královské rady a nejvyšším sudím. Vystupoval ostře proti českým bratřím a byl původcem dekretu z r. 1487 o připoutání poddaných k panství. Když v r. 1504 zemřel, podělili se o otcovské dědictví jeho dva synové, Jindřich a Václav. Každý z nich obdržel polovinu hradu a půl paseky, na níž stál. Nákladným životem jejich otce byly však rodinné statky tak zadluženy, že je oba bratři museli v r. 1548 prodat.
Švihovské panství, k němuž patřil i hrad Skála, získal Heralt Kavka Říčanský z Říčan. Po něm se zde v krátké době vystřídala řada majitelů (Šebestián z Říčan na Přestavlkách v r. 1568, Jan Chlumčanský z Přestavlk v r. 1572). Hrad Skála pustl, dřevěné části stavení úplně sešly, takže již nebyl obyvatelný. V r. 1613 získal panství a pustý hrad Skálu jiný příslušník původního rodu, Bedřich Švihovský z Rýzmberka. Tehdy se Skála uvádí naposledy; hrad sám i jeho jméno pak upadly zcela do zapomenutí. V r. 1630 se už mluví pouze o „starém zámku“. Jeho zříceniny byly však tak mohutné, že po skončení třicetileté války je generál F. Pieroni dal v r. 1658 na císařův příkaz ještě s jinými hrady pobořit, aby nemohly sloužit jako opěrný bod nepříteli.
Od Přeštic as hodinu cesty leží v úkrytu t.z. Černého lesa málo známá zřícenina hradu Skála, jenž je obetkán rozmanitými pověstmi.
Pověst o Bártovi
Člověk ten prý zradil dva hrady: Jindřín a Skálu. Když slavný vůdce Táboritů, Jan Žižka z Trocnova, hrady opanoval, pravil prý Bártovi: „Prokázals mi velikou službu, za níž se ti skvěle odměním. Mám, jak pozoruješ, mnoho nepřátel a bojím se zrady. Mohl bys mně právě tak zraditi jako dřívější pány své. Měl bych tě dát oběsiti, ale poněvadž jsem ti slíbil skvělou odměnu, dostojím slovu danému. Dám tě za živa odříti a kůže tvé dostane se na buben, který povede Čechy k vítězství nad nepřítelem. Ani nezasluhuješ cti, která tě očekává!“
Zrádce se již připravoval na hroznou smrt, když se u něho objevil dobrý duch Černého zámku „Hlehlehel“ a vysvobodil ho z rukou Žižkových, ale jen proto, aby ho sám potrestal. Zaklel ho totiž, aby ve sklepě Černého hradu sedě na velkém sudu ustavičně pil pivo. Jenom jednou v roce, o masopustě, smí vyjíti na Boží světlo. Aby však ani v tuto dobu pití nevynechal, bere si korbel piva a chodě kolem hradu stále volá: „Pít, pít, pít“! Ale chůze kolem hradu není pro něj příjemná. Hází po něm kameny „Bílá panna“ s černým pásem.
Bárta chodí kolem hradu a snáší rány kamením, až ze vsi přijde hajný, aby místo jeho ve sklepě zastal a pil. Bárta promění se v hajného a koná po tři dny masopustní službu, jak v lese, tak v hospodách. Ve sklepě pod hradem leží veliké množství sudů, z nichž smí hajný v masopustě vypíti z každého 9 mázů piva. A každý hajný a ti si, jak známo na pivo potrpí, neopomine užíti tohoto dovolení, ale nesmí se nikomu o tajnosti té zmíniti, jinak by duch „Hlehlehel“ ho potrestal a krk mu zakroutil. Když nastoupí nový hajný, poučí ho duch o všem a bdí nad zachováním tajemství. Dlouhý Bárta nebude dříve vysvobozen, dokud se nedopije poslední sud piva z hradního sklepa. Dopije jej prý hajný ze vsi Horšic v masopustní neděli, až bude zastupovat Bártu. Najde poslední sud piva ve sklepě a tak se do něho oboří, že v pondělí nezbude ani kapky. Sklep se potom zavře a hajný tak zůstane spáti 50 let. Teprv až přijde zakletý dudák z krkonošských hor, probudí ho svojí hrou. Potom budou spolu blouditi světem, až do soudného dne, kdy dojdou pokoje. Lid potvrzuje tuto pověst a dokládá, že běhají kolem „Černého hradu“ rozličné obludy, jež však nejsou viditelné každému. Jsou to: strážný duch „Hlehlehel“ s přítelem svým „Vzehlehelem“, kteří se objevují v rozličných podobách. Ukazují se jako kněží, jindy jako trpaslíci s vysokou čepicí na hlavě, jindy jako medvědi a i jinak. Dlouhý Bárta – dosud nevyslovený, obchází s korbelem hrad a volá své „pít, pít, pít“! Zvláště když hajný dlouho mešká o masopustních dnech a nepřichází jej vystřídat. Také „Bílou pannu“ je často vidět na hradě, odkud se ubírá v noci do Zálesí. Někteří lidé tvrdí, že ji viděli na vlastní oči a
ukazují skalinu, do které zašla, ale vidění to prý odstonali těžkou nemocí. U studnice nedaleko hradu vídán prý v určitou dobu veliký černý sud, který se skulí s ohromným rachotem do studně, když se někdo blíží. Jednou se sebralo několik mužů z Libštejna a chtěli studnu vyčistiti, ale spatřili velikého černého psa s ohnivýma očima, který na příchozí cenil zuby. Zjev ten zastrašil muže tak, že odtud úprkem utíkali a odvážlivost svou odstonali těžkou nemocí.
ukazují skalinu, do které zašla, ale vidění to prý odstonali těžkou nemocí. U studnice nedaleko hradu vídán prý v určitou dobu veliký černý sud, který se skulí s ohromným rachotem do studně, když se někdo blíží. Jednou se sebralo několik mužů z Libštejna a chtěli studnu vyčistiti, ale spatřili velikého černého psa s ohnivýma očima, který na příchozí cenil zuby. Zjev ten zastrašil muže tak, že odtud úprkem utíkali a odvážlivost svou odstonali těžkou nemocí. Ještě jiné pověsti se vypravují o „Černém hradě“ nyní „Skále“ zvaném a přece klesl hrad sám docela v zapomenutí.
Tato pověst opsána ze staré knihy od J. Košťála: „Drobné báje a pověsti“.
Opsal: J. Brada, Kucíny 16. 5. 1958
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
