Vícov
Vícove, Vícove, starý kostelíčku
Asi půl hodiny od Přeštic, na západním svahu kopce Střížova, přímo nad Úhlavou stojí
ošumělý památník dávných dob. Osamělý kostelík sv. Ambrože ve Vícově. Stojí-li nyní opuštěn a jaksi zadumán v sousedství bažantnice, tu jistě přemýšlí o době, kdy se tu kolem něho rozkládala stejnojmenná víska a kdy do něho spěchávali obyvatelé okolních vsí, dokonce i z Přeštic. Vzpomíná jistě na doby, kdy se z jara scházívala veselá mládež z kraje, aby si tu natrhala pro své drahé kytičku fialek a petrklíčů.
ošumělý památník dávných dob. Osamělý kostelík sv. Ambrože ve Vícově. Stojí-li nyní opuštěn a jaksi zadumán v sousedství bažantnice, tu jistě přemýšlí o době, kdy se tu kolem něho rozkládala stejnojmenná víska a kdy do něho spěchávali obyvatelé okolních vsí, dokonce i z Přeštic. Vzpomíná jistě na doby, kdy se z jara scházívala veselá mládež z kraje, aby si tu natrhala pro své drahé kytičku fialek a petrklíčů. Kostelík je znám již od XIII. století. Pak ale byla zpustošena fara, kostelík i přilehlá ves. Později byl kostelík opraven, některé chalupy znovu vybudovány, ale přikvačivší válka smetla vísku z povrchu a jen kostelík tu zbyl jako starý veterán. Třebaže západní část kostela a to hlavně z pískovcových kvádrů stavěná věž jakož i triumfální oblouk u prestbytoře ukazují na XIII. století, přece pověst vypráví, že jej dal vystavěti syn Boleslava Ukrutného Strachkvas, aby usmířil vinu otcovu, že dal zavražditi knížete Václava.
Podle jiné pověsti roku 1842 zaznamenané rychtářem V. J. Maškem z Vodokrta v historické pověsti „Vícov“. Jistý rytíř řenečský Suda chrám Páně postaviti kázal a hojnými důchody, jak onen chrám Páně, tak také při něm katolického faráře všemi dostatečnými grunty a lesy nadal a Vícovem – skrz jednoho ptáka, který se nad tím místem vždy ve dne v noci, kde chrám vícovský do dnešního dne stojíce vznášel a ustavičně: „Víc, víc, víc jest“ volal – nazvati kázal. Oltářní obraz sv. Ambrože je práce z polovice XVII. století, kdy byl kostelík podruhé opravován. Zato však malby ze života svatého biskupa Ambrože pocházejí z XV. století, kdy byl kostelík poprvé opraven, do kteréžto doby patří i malby nástěnné /fresky/. Na postraním barokovém oltáři upoutá pohled návštěvníků krásná řezbářská práce ze století XVIII. – Madona stojící na měsíci a mající na levé ruce stojícího Ježíška. Podle náhrobních kamenů – dva v chrámu jsou již nečitelné – odpočívají tam členové okolní šlechty:
Adam Lubský z Lub a na Řenčích – 1590
Anna Markvartová z Drahenic a na Vodokrtech – 1589
Humpert Markvart z Hrádku – 1558
Adam Boryně ze Lhoty (zaniklá ves u Řeneč) – 1566
Vícove, Vícove!
Starý kostelíčku,
Rád se k tobě modlívám
Svoji modlitbičku.
Za milou matičku,
Dobrého tatíčka,
Aby jim Pán Bůh dal
Stálého zdravíčka.
Za svého dědečka
I svoji babičku
Aby jim Pán Bůh dal
Radosti v nebíčku.
Modlím se za všechny
V milené otčině
I bratry své Čechy
Kteří jsou v cizině.
Modlitbička, kterou napsal roku 1881 J. B. Rebec
Vícovský kostelík ze XIII. století je zasvěcen svatému Ambrožovi. Tento milánský biskup pocházel z Trevíru. Neohroženě hájil práva církve, zanechal mnoho duchovních spisů. Svůj majetek věnoval chrámům a chudým. Narozen okolo roku 340 a zemřel 4. 4. 379 v Miláně.
Potopený zvon
Blízko Přeštic nad řekou Úhlavou na Zámostí stávala v dávných dobách farní vesnice Vícov,
z níž nezůstalo nic než starobylý kostelík vdovský, jenž přečkal bouřlivé doby války třicetileté a je krásnou památkou prvního křesťanského stavitelství v západních Čechách. Je domněnka, že kostelík vystavěl Strachkvas, syn Boleslavův, aby usmířil vinu otcovu. Je již sešlý, omšelý, jako lesík, který se rozkládá kolem. Ve věži není oken a proto vylámána díra aby mohlo dovnitř vnikati světlo. Lid však opředl otvor ten pověstí, že prý se nedá nikdy zazdíti. Kdysi, když býval kostel vícovský ještě farním, měli tu krásný zvon, který i přeštické zvony přehlušoval. Hlas jeho se rozrážel o okolní stráně Střížova a vábil k sobě zdaleka zbožné duše. Přeštičtí záviděli Vícovu tento zvon. Podplatili prý zvoníka, aby jim silně zvonil, tak aby zvon praskl. Zvoník si dal za peníze říci. Když jednou zvonem prudce vyzváněl, utrhl se zvon a proraziv ve zdi díru, zapadl do řeky.
Přeštičtí měli přenáramnou radost, že se zvonu zbavili, ale vícovští hledali tak dlouho, až jej opět nalezli a ve věži opět upevnili. Za čas se však opět utrhl a nikdo zvonu více nespatřil. Až jednou, dívka jakás prala pod Vícovem předánka. Při praní se jí zvon zachytil na předánka. Dívka se namáhala, seč byla, předánka ne a ne vytáhnouti. Myslila, že balvan jakýs se jí zamotal na předení. Ale kdyžuzřela, že táhne něco jiného, prohodila zlostně: „který čert se mi na to pověsil“! Sotva dořekla, zarachotilo cos v hlubině a vydalo sténavý zvuk, jako když v dáli doznívá zvon. Byl prý to onen potopený zvon. Od té doby nikdo zvonu nenašel. Snad odpočívá v tůni pod kostelem dosud.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
