U Fingrů

„S velikou šenkovnou, kde se zapíjely jarmarky, trhy a poutě, kde spávali poutníci na Svatou Horu a odtamtud jdoucí na slámě, kde se právali lidé potulní, jako kramáři, komedianti, brusiči, handlíři, kde mnohdy tekla krev, lítaly sklenice a řinčela okna. Mívali jsme jako hoši z té hospody příšernou úctu a vždycky jsme se báli tam jen nahlédnout, neřku-li tam vejít. Před domem stávali formani a krmívali koně, aniž by byli odpřáhali. Přistavil se jim před oj žlab z prkének na křížem stavěných nohách, asi jako kozlík na řezání dříví s truhlíkem, a napájeli se koně z dřevěných putýnek. Z této hospody také dávali přípřež do prudkého přeštického vrchu.“ (K. Schwarz)

Tento starobylý dům, původně hospodářský, tvořil vždy velkou překážku na komunikaci z Pohořka, která zde před úzkým vjezdem do náměstí tvořila nebezpečnou, dvakrát lomenou zatáčku a neopatrní jezdci, povozníci či šoféři zde mnohdy přišli k úrazu, ba i smrti. Hostinec vždy vynikal nečistotou a neúhledností, zvláště na nádvoří. Nároží této hospody sloužilo také jako lidové noviny. Pravidelně o jarmarcích a poutích tu prozpěvovali potulní zpěváci o „ukrutných vraždách, které se staly v Čechách, ale i dále“. Celý děj znázorňovali na hrůzostrašných obrázcích, které vyvedeny na plátně, viseli na domovní zdi. Pod nimi harmonikář doprovázel svoji ženu či dceru, která srdcelomně a táhle zpívala celý děj, většinou na nápěv „Na hranicích města německého, žiltě rytíř Fridolín…“ Posluchačů měli tito umělci vždy dost a tisk rovněž šel na dračku.

Posledními majiteli byli pánové Beránek a Kasal. Zbouráno v roce 1937.