Vyžaduje propustnou půdu a slunné stanoviště. Na zimu je třeba rostliny chránit před mrazem přikrývkou.
Původní areál rozšíření šalvěje lékařské zahrnoval oblast Středomoří Malé Asie. K léčivým rostlinám patřila šalvěj už ve starověkém Římě. Do dnešního Česka se tato bylina dostala až teprve v 9. století, kdy začala být pěstována nejdřív v klášterních zahradách, později i jinde. V Česku se v současné době pěstuje na zahrádkách, místy v teplých oblastech může i zplanět
Jako koření se užívají čerstvé nebo sušené listy barvy zelenošedé až stříbrošedé. Šalvěje chutnají trpce a lehce nahořkle a hodí se hlavně k vepřovému a telecímu masu. Přidává se také do omáček, nádivek, k ochucení sýrů. Ve staročeské kuchyni byla používána šalvěj lékařská tak často jako petrželka. Sbírá se i kvetoucí nať v červnu až červenci. Používá se též v léčitelství pro své protizánětlivé účinky,zabraňuje průjmům. Omezuje pocení. Droga je i osvědčenou přísadou do čajových směsí při léčbě různých druhů rakovin. Ve vyšších dávkách (nebo v kombinaci s alkoholem) působí toxicky. Není známo mnoho případů otravy, ale je vhodné zvážit použití jako léčiva, nebo potraviny pro riziko poškození jater. Žádaná je šalvěj i v kosmetice, kde se využívají její stahující a dezinfekční schopnosti. Potlačuje tvorbu lupů, proto se pro závěrečné oplachování hlavy doporučuje šalvějový nálev. Pleťová voda ze šalvěje léčí problematickou pleť a akné. Pro účinky při léčbě zánětů v ústní dutině a při potlačení nepříjemného zápachu se výtažky ze šalvěje přidávají do ústních vod a zubních past (doporučuje se i žvýkání čerstvého listu nebo kloktání nálevu).
